aktuality

„Hraní jako únik ze života, ve kterém mi není dobře.“ Přesně takto řešil problémy vysokoškolák Martin, který si nakonec přiznal, že říci si o pomoc, rozhodně neznamená selhání. Přečtěte si jeho příběh!

Žil jsem relativně obyčejný život v malém městě na Moravě. Vyrůstal jsem s pár kamarády, a protože jsem byl spíše introvert, docela mi to vyhovovalo. Změna přišla po gymnáziu, kdy se naše parta rozutekla na všechny světové strany a většina mých blízkých odešla studovat do zahraničí.

Přechod na vysokou pro mě nebyl vůbec lehký. Hodně to souviselo s tím, že jsem nikdy neměl extra sebevědomí. Na výšce jsem nenašel žádnou spřízněnou duši, kamarádi byli daleko, noví nepřicházeli. Tento stav mě dohnal k úzkostem a depresím, kterými jsem vlastně trpěl odjakživa, ale ne v takovém měřítku. Před rodinou jsem své úzkosti skrýval, nechtěl jsem nikomu přidělávat starosti a věděl jsem, že se musím postavit na vlastní nohy. Stejně jako mí úspěšní kamarádi, kteří studovali v zahraničí a rodiče na ně byli náležitě pyšní.

Přestože jsem na gymnáziu vynikal, vysoká už procházka růžovou zahradou rozhodně nebyla. Nejhorším obdobím se pro mě stalo zkouškové a následně státnice, kdy mě stres z konce školy, a ne příliš pozitivní vidiny budoucího dospělého života doslova ubíjely. Nevěděl jsem, co chci dělat nebo kam budu směřovat. Stresovalo mě, že jsou všichni kolem mě úspěšní a mi se nedařilo ani najít slušnou brigádu. V té době jsem z nudy a vlastně i stresu začal hrát hry na internetu. A bohužel se z něj velmi rychle stal koníček v podobě úniku z běžného života.

Hraní mi do jinak relativně nudného a depresivního života přineslo lehký adrenalin. Ze začátku to bylo vysvobození od starostí, zkoušek nebo psaní diplomky. Ale později se z něj stal celý můj život. Přestal jsem mít kontakt nejen s přáteli, se kterými jsem se alespoň párkrát do měsíce viděl nebo si zavolal, ale i s rodinou. Celé dny jsem trávil zavřený v bytě a za žádnou cenu jsem se nechtěl vzdát pocitu imaginárního štěstí z výhry. Půjčoval jsem si peníze, které jsem nedokázal splatit, neplatil jsem byt a časem jsem už neměl ani na základní potřeby. Došel jsem až na dno, ze kterého mi nakonec pomohla má rodina.

Začal jsem chodit na odbornou terapii, kde se ukázaly také další problémy, které mě do této situace dovedly. Závislost byla jen špička ledovce, která pomyslně pootevřela dveře do jádra problémů, které jsem si nesl odjakživa. Nyní už vím, že obrátit se na rodinu a požádat je o pomoc neznamená selhání. A že rodina je tady od toho, aby mi pomohla.